Michal Pavlásek

K Ferrari nebo Bertonemu to tehdy dost dobře nešlo...

Od poměrně útlého věku jsem se zajímal o závodní auta, formuli 1. To, co mají auta pod kapotou, mě vcelku až tak nebralo, vlastně dodneška patřím mezi mezi prosté uživatele, ale co mě fascinovalo, to byl design, prezentace, nádherné vizuální pojetí toho všeho. Zatímco moji kamarádi hráli mnou neoblíbený fotbal, psal jsem pilotům formule 1 a firmám prosby o pohlednice, autogramy... Mám ve své sbírce vlastnoručně podepsaného Jacquese Laffita, Haralda Ertla, nespočet skvostných prospektů výrobců sportovních aut, speciálů, ale i luxusních obytných přívěsů. Volný čas nebo často i místo učení jsem sedával nad archy papíru, na které jsem kreslil sportovní auta. Ručně, tuší. Ve studiu se můžete pokochat velkým obrazem BMW, vyhrál jsem si také s Lancií Stratos Alitalia nebo formulí 1 Renault. Asi by se můj život ubíral jiným směrem, pokud bych mohl nastoupit do nějakého věhlasného designérského studia jako Ferrari, Bertone a pod., ale to bez konexí tehdy prostě nebylo ani myslitelné.

Průmyslovka, vysoká... Bezva, ale není to ono...

Léta strávená na střední a vysoké škole mi samozřejmě hodně dala, například schopnost “rychločtení” (jak jinak do sebe narvat 200 stran vzorců a pouček na zkoušku, která je za týden), uvědomění si sebe sama, osamostatnění se (kdo zažil život na kolejích, ví, o čem mluvím) a také disciplíně, cílevědomosti. Bohužel ale naučené věci jsem z devadesáti procent, možná i více, ve svém dalším životě nevyužil. Matice, integrály, odmocniny, teorie spalovacích motorů mě nechávaly chladným, pořád mě to táhlo jinam.

Škola života

Následovalo krátké účinkování ve zkušebně letecké továrny. Fantastický pracovní kolektiv, skvělé technologické vybavení. Nastupoval jsem po programátorském bohovi, do jehož činnosti nikdo pořádně neviděl a mě nezbývalo nic jiného, než se programování naučit sám. Dodnes jsem za to moc vděčný, protože dnes v PHP a MySQL programuji nejen michalpavlasek.cz, ale pro spousty webů našich zákazníků.

Jednou za mnou došel kamarád, že jedna významná počítačová firma hledá zaměstnance, jestli s ním nechci na konkurz. Zašel jsem, vybrali mne. Kamaráda ne, dodnes se vůči němu cítím trochu provinile :-) V této dynamické společnosti jsem nastoupil jako obchodník, později jako vedoucí prodejny a nakonec jako výkonný ředitel celé společnosti. V tom okamžiku mne ale nadšení opustilo a vrhnul jsem se na podnikání na vlastní noze. Kromě focení jsem vedl vlastní počítačové kurzy. Word, Excel, Photoshop, tvorbu webů se u mne učily snad všechny významné firmy v našem kraji a nespočet jednotlivců.

Ať je to krásné, ať to vypadá, ať z toho mají lidé radost

Má touha po tvorbě něčeho krásného, originálního ve mně sílila. Opravdu to začalo tím, že jsem doma rozbil prasátko a za prakticky všechny svoje peníze nakoupil svoji první fototechniku. Zrcadlovku, objektivy, blesk. Přátelé, to byl ten správný WOW moment! Pak dostaly události rychlý spád. Fotil jsem srdcem, vcelku opovážlivě jsem ignoroval poučky věhlasných fotografů. Modelkami mi byly kamarádky nebo kamarádky mých kamarádů a kamarádek. Focení vždycky byla ohromná zábava, neskutečně mě to bavilo, bavily se i modelky. Na obesílání fotosoutěží jsem byl dost líný. Ze tří fotografií odeslaných do časopisu Československá fotografie získala jedna první místu v kategorii portrét, druhá druhé místo. Jednou obeslaná soutěž časopisu Photo Life mi vynesla první místo a pro modelku zakázku na focení v USA. Bezva, lidi moje fotky baví, modelky ke mně jezdí rády!!!

Jako jeden z prvních fotografů jsem si vytvořil svůj vlastní web s rozsáhlými fotogaleriemi a poutavými nabídkami. To způsobilo, že za mnou jezdily denně modelky ze všech koutů republiky. Monika z Roudnice nad Labem, Denisa z Třemošné u Plzně... Fotil jsem jako oficiální fotograf soutěž Dívka roku, Miss Slovácko. A hlavně získával ohromné množství zkušeností.

Od deky Larisy pro vlastní fotostudio

Samozřejmě zpočátku, nemaje vlastní fotostudio, jsem fotozakázky musel realizovat podle daných možností. Nikdy jsem si nechtěl studio pronajímat, chtěl jsem své vlastní, byť skromné a kde se necítím jako slon v porcelánu. Bílé pozadí? Deka Larisa přišpendlená ke zdi. Jak šel čas a o zakázky nebyla nouze, zakrátko jsem si pronajal prostor pro mé vlastní fotostudio, jednu velkou místnost. Tam jsem vybudoval zázemí pro zákazníky, připevnil na strop držák papírových pozadí, na zem dal plexisklo, které na fotkách vypadalo skvěle... Pak následovalo druhé fotostudio, pronájem krásného pavlačového prostoru v centru města. A fotil, fotil, fotil... Po několika letech placení pronájmu se mi podařilo za vydatné pomoci mých přátel a rodičů pořídit vlastní dům, kde mám v jednom patře vlastní fotostudio. Sen se stal realitou.

Novorozence v kýblíku na dřevěné podlaze Vám nevyfotím

Neustále dělám vše okolo focení po svém, každému se osobně věnuje celý náš tým. Nefotím fotky na občanku, na pas. Nemám rád focení spících miminek v kýblíkách nebo košíkách na dřevěné podlaze s nasazenou čelenkou, protože to dělá kdekdo a všichni stejně. Ke mně dojeďte pro bezprostřední, emotivní fotografie Vaší osobnosti, pro zobrazení Vašeho sex appealu. Budete se cítit jako doma.

Váš Michal

Zeptali jsme se za Vás:

Rozhovor pro noviny Dobrý den s Kurýrem, 10/2009
Pohled do zákulisí focení soutěže Tvář Dobrého dne

Miluju muziku. Představuji Vám své best of :-)